Autentická výzva #71 - Lenka Vera: Tělo má moudrost, kterou hlava nikdy nedožene
Na první pohled může vypadat, že je všechno v pořádku – práce běží, povinnosti jsou splněné, okolí vidí úspěch. Uvnitř se ale často ozývá únava, napětí a pocit, že člověk jen funguje, než aby opravdu žil. Právě o tom je nový díl podcastu Autentická výzva, kde si Lubomír Novohradský povídá s koučkou Lenkou Verou. Společně hledají cestu, jak zpomalit, jak víc vnímat vlastní tělo a emoce a jak se nenechat semlít tlakem na výkon.
🎧Poslechnout/zhédnout 71. epizodu: ZDE!🎧
Kdo je Lenka Vera?
Lenka Vera je žena, která dokázala proměnit těžké životní zkušenosti v sílu, kterou dnes předává dál. Po letech ve sportu i byznysu zjistila, že opravdová výhra není kariéra, ale odvaha být sama sebou. Pod vlastní značkou Lenka Vera nabízí koučink, workshopy i šestiměsíční programy a vede podcast The Journey to the Present, kde inspiruje k větší lehkosti a autenticitě. Její poselství je jednoduché: i bolest a pády se dají proměnit v energii, díky níž se staneme šéfy svého života.
„Já jsem si myslela, že intuice je jenom pomocná – a dneska má hlavní slovo.“
- L. Vera
Když tělo ví dřív než hlava
Každý z nás někdy stojí před volbou – změnit práci, začít vztah, podepsat smlouvu. Většinou to analyzujeme hlavou, vážíme pro a proti, kreslíme si pomyslné tabulky. Jenže tělo často ví mnohem dřív než rozum.
Lenka Vera popisuje, že když se potřebuje rozhodnout, ptá se nejen hlavy, ale i srdce a těla: „Co na to říká hlava? Říká jo, jdi do toho. Srdce říká jo, jdi do toho.“ A když některá část zaváhá, hledá, co potřebuje, aby se z nejistoty mohlo stát jasné „ano“.
Tahle metoda není jen pro velká životní rozhodnutí. Hodí se i na drobnosti – třeba při výběru jídla. Místo abychom koukali do aplikace nebo počítali kalorie, můžeme se jednoduše zeptat sami sebe: Na co má moje tělo chuť? A někdy překvapí, že i zdánlivě „nezdravá“ volba je v tu chvíli tou nejlepší, protože tělo přesně ví, co potřebuje.
Když se strach stane učitelem
V dnešní kultuře často slyšíme rady typu „neboj se, prostě to udělej“. Strach bývá vnímán jako slabost, něco, co je potřeba potlačit nebo překonat. Lenka Vera ale nabízí jiný pohled: „Do strachu jdeme úplně s takovou láskou. Ty se bojíš, to je skvělý, pojď s tím strachem být. Úplně se do něj ponořit, cítit ho. A ten strach potom zjemní. A ten člověk zjistí, že neumřel.“
Místo věčného boje se dá strach přijmout a dovolit si ho opravdu prožít. V praxi to znamená zpomalit, nadechnout se a vnímat tělo. Najednou zjistíme, že strach není konec světa, ale jen signál – a někdy i ten nejlepší učitel.
Síla, která se nebojí citů
Když se řekne silný lídr, většině lidí se vybaví někdo tvrdý, neoblomný a racionální. Jenže svět se mění – a spolu s ním i představa o tom, co znamená skutečná autorita. Dnes roste hodnota těch, kdo dokážou být nejen rozhodní, ale i citliví a otevření.
Lenka Vera k tomu dodává: „Síla může vycházet ze zranitelnosti, že to je strašně sexy. A vidět muže, který je tak sebevědomý, že si prostě dovolí být zranitelný, že si dovolí cítit, že používá tu inteligenci těla a emocí na to, aby byl dobrým lídrem.“
Zranitelnost v tomto pojetí není slabost, ale nejvyšší forma odvahy. Kdo ji dokáže přijmout, ten jen neřídí druhé – ale inspiruje je k tomu, aby i oni našli vlastní sílu.
Tělo jako nejlepší ukazatel cesty
Možná si myslíme, že jsme v klidu, protože meditujeme a v hlavě je ticho. Jenže tělo má vlastní paměť, která se oklamat nedá. Lenka Vera k tomu říká: „Jediné, co se tam stalo, je, že jsem začala cítit to tělo a všechno, co jsem si vyřešila v hlavě, bylo v tom těle pořád uložené.“
Právě proto nestačí zklidnit jen mysl. Skutečná změna nastává ve chvíli, kdy začneme vnímat i signály těla – bolesti, napětí, drobné impulzy. Často totiž odhalují pravdu, kterou si hlava ještě nechce přiznat.
Ženskost jako zdroj síly
Mnoho žen dlouhá léta funguje v tzv. „mužském režimu.“ Zaměřují se na výkon, výsledky a kontrolu. Navenek to může působit úspěšně, ale ve skutečnosti to často vede k únavě a pocitu vyčerpání.
Právě proto se dnes stále více žen vrací k jemnosti a přirozenému rytmu těla. „Ženy vlastně se probouzejí do své ženskosti, do své vrozené potřeby, bezpečí, do své jemnosti, do své schopnosti čerpat tu sílu.“
Tohle téma není jen osobní, ale i praktické. Třeba v pracovním prostředí může dávat smysl plánovat důležité meetingy s ohledem na fáze cyklu. „Dokonce v programu, který mám pro ženy v korporátu, tak tam zařazujeme cykličnost – kdy dát velký meeting a kdy si ho raději nechat na jindy.“
Malý krok, velká změna
Nikdo nemusí hned opustit práci, odjet do kláštera nebo začít úplně nový život. První krok je často mnohem jednodušší – prostě si začít víc všímat. Lenka Vera to shrnuje otázkou: „Ptám se svého těla: co říká hlava, co srdce, co břicho.“
V tomhle je celé kouzlo. Nejde o další výkon ani o dosažení cíle, ale o návrat k sobě. A když to dokázala manažerka z korporátu, která kdysi věřila, že stres je normální daň za úspěch, dokáže to i každý z nás – jeden malý krok po druhém.
Závěrem
Rozhovor s Lenkou Verou ukazuje, že ke změně často stačí mnohem méně, než si myslíme. Nepředkládá složité teorie ani návody, spíš připomíná obyčejné věci, na které v každodenním shonu zapomínáme – zastavit se, naslouchat sobě a neztrácet odvahu být upřímní.
Zdroj úvodního obrázku/nadhledové fotografie: https://lenkavera.com/
