Proč je pro nás důležité, co si o nás myslí ostatní?
Touha po uznání a dobrém jménu je hluboce zakořeněná v lidské přirozenosti. Ačkoliv se v moderní době často zdůrazňuje individualismus a „nezávislost na názoru druhých“, realita ukazuje, že většina lidí – vědomě či podvědomě – přikládá velkou váhu tomu, jak je vnímá jejich okolí. Proč tomu tak je a jde s tím něco udělat? A jak to má herečka Vanda Chaloupková? Pojďme to zjistit!
Pověst = životní kapitál
Ve většině tradičních společností byla dobrá pověst nezbytná k přežití a prosperitě. Ve feudální Evropě, u indiánských kmenů, v kastovních systémech Indie, ale i v českých vesnických komunitách 19. století platilo, že špatná pověst mohla člověka sociálně zničit. Obvinění z krádeže, nevěry nebo porušení normy – často bez důkazů – vedlo ke společenské izolaci, ztrátě práce, možnosti sňatku nebo dokonce k násilí.
V předmoderní době, kdy stát měl jen omezené nástroje spravedlnosti, hrála veřejná reputace i roli mechanismu sociální kontroly. Lidé si vynucovali morální chování skrze hrozbu pomluv a veřejné hanby (např. pranýř). V Japonsku do dnešních dnů přetrvává koncept "ztráty tváře", který může být natolik závažný, že vede k extrémnímu studu nebo dokonce sebevraždě.
Lidé potřebují pocit sounáležitosti
Lidský mozek je biologicky naprogramován tak, aby vyhledával sociální přijetí. Psycholog Abraham Maslow zařadil potřebu sounáležitosti hned za fyzické potřeby a bezpečí. Moderní výzkumy ukazují, že sociální odmítnutí aktivuje stejné oblasti mozku jako fyzická bolest (např. oblast anterior cingulate cortex).
Podle teorie sociální identity (Tajfel & Turner) si lidé vytvářejí obraz o sobě skrze skupiny, ke kterým patří, a skrze to, jak jsou v těchto skupinách hodnoceni. To vysvětluje, proč tolik lidí lpí na tom, co si o nich myslí kolegové, přátelé nebo dokonce cizí lidé na sociálních sítích.
People pleasing
Vanda Chaloupková v nedávném rozhovoru v talk show Autentická Výzva mluví o tom, že „každý má potřebu být přijímaný“ a že nás často brzdí představa, že musíme vypadat „hezky a správně“, protože „když budeš autentický, někoho to může rozrušit – zrcadlíš mu jeho vlastní nevyřešené věci“.
Tím se dotýká hlubokého psychologického fenoménu – „people pleasingu“. Lidé mají tendenci přizpůsobovat své chování a názory, aby nebyli odmítnuti. To je zakořeněné právě v té naší potřebě patřit někam a cítit se bezpečně.
„Já jsem si myslela, že musím být ta hodná holčička. Ale pak jsem si řekla: já to tak nechci mít. A já to můžu mít jinak,“ říká Vanda. To, jak jsme vnímáni, ovlivňuje naše sebevědomí i naše rozhodnutí. Když nás okolí podporuje, rosteme. Když nás sráží, brzdí nás to. Vanda mluví o tom, že v práci i životě teď nastavuje nové hranice a že to, co říká, co si myslí a co dělá, je konečně v souladu – což je definice vnitřní integrity.
Co s námi dělají sociální sítě
V dnešní době se může zdát, že jsme svobodní a nezávislí na mínění ostatních. Přesto statistiky ukazují opak. Průzkumy ukazují, že:
- Až 78 % mladých lidí v západních zemích přiznává, že mají úzkosti kvůli hodnocení na sociálních sítích.
- V pracovním prostředí je osobní brand a reputace považována za jeden z klíčových faktorů kariérního růstu.
- V politice, podnikání i umění často nerozhoduje jen výkon, ale i dojem, jaký jedinec vzbuzuje.
Dnes tedy nejsme pranýřováni na náměstí, jako tomu bylo v minulosti, ale na sociálních sítích. Anonymní komentáře a online šikana jsou často mnohem destruktivnější než fyzický střet. Vanda Chaloupkoví to v rozhovoru přesně vystihuje:
„Anonymita je velký problém. Nikdo by ti do očí neřekl to, co ti napíše do komentáře.“
Dále také upozorňuje na neurovývojovou změnu u dětí, které vyrůstají v digitálním světě:
„Dětem se třeba nedovyvíjí čelní lalok tak jako nám. Mají jiný mozek.“
Aktivita předních částí mozku u dětí (tzv. prefrontální kůra) je klíčová pro exekutivní funkce – plánování, sebekontrolu, řešení problémů i sociální chování. Studie skutečně ukazují, že nadměrné používání obrazovek může tento vývoj výrazně ovlivnit:
- Výsledky MRI skenů dětí ve věku 3–5 let odhalily, že větší expozice digitálním médiím vede k tenčí mozkové kůře a mělčím záhybům (sulcus) v oblastech zodpovědných za řešení problémů, empatii a jazyk.
- Široký přehled 33 neurozobrazovacích studií se 30 000 dětí do 12 let ukázal, že prodloužený čas strávený u obrazovek způsobuje změny v prefrontální kůře – důležité centrum pro osobnost, rozhodování i sociální schopnosti
- U batolat (0–3 roky) bylo u dětí s více než 3 hodinami obrazovek denně prokázáno dvojnásobné riziko problémů se řečí a opožděnějším vývojem jemné motoriky a sociálních dovedností.
Lze se naučit neřešit, co si myslí ostatní?
Je přirozené, že nám záleží na tom, co si o nás myslí druzí – je to odraz naší potřeby být přijímán a respektován. Problém nastává tehdy, když se z potřeby uznání stane posedlost, která deformuje vlastní identitu.
Je zdravé reflektovat zpětnou vazbu, učit se ze sociálních interakcí a budovat si dobrou pověst. Ale neměli bychom zapomenout, že hodnota člověka nespočívá pouze v tom, jak ho vnímají ostatní, nýbrž i v tom, jak sám sebe vnímá a jak věrný je svým hodnotám.
„Na konci dne stejně sedíš sám se sebou. A když seš sám sebou, tak ty vztahy začnou fungovat,“říká Vanda.
Autenticita, jak ji popisuje, není snadná. Znamená odvahu říct ne, ukončit vztahy, které vysávají energii, dělat věci, i když se nemusí líbit ostatním. Ale právě v tom je vnitřní svoboda.
A právě tahle svoboda dává i naší pověsti nový význam – není už prostředkem přežití, ale je výrazem kvality našeho vztahu ke světu i sobě samým.
