Víte, co je to mansplaining?

Každá žena to pravděpodobně zažila. Začne mluvit o tématu, kterému rozumí – třeba o své práci, výzkumu nebo osobní zkušenosti – a vzápětí ji přeruší muž, aby jí to samé začal vysvětlovat. Často pomalu, s jistou dávkou blahosklonnosti, jako by mluvil s někým, kdo je „mimo obraz“. V tu chvíli se odehrává jev, který se dnes označuje jako mansplaining – kombinace slov „man“ (muž) a „explaining“ (vysvětlování). A přestože to může znít jako nadsázka nebo jazyková hříčka, realita ukazuje, že se jedná o běžný a systémový problém, který má skutečné dopady na psychiku, sebevědomí i pracovní výkonnost žen.

Co je to mansplaining?

Termín se začal používat kolem roku 2009 a inspiroval se esejí spisovatelky Rebeccy Solnit s názvem Men Explain Things to Me, která popisuje příhodu, kdy jí muž na večírku začal vysvětlovat knihu, kterou sama napsala – aniž by si toho byl vědom. Od té doby se pojem rozšířil do běžného jazyka a stal se symbolem mikroagrese, která pramení z hluboce zakořeněné genderové nerovnosti.

Kde k mainsplainingu dochází

Mansplaining se neodehrává jen ve formálních prostředích jako jsou pracovní porady nebo konference, ale také v každodenních rozhovorech, na sociálních sítích nebo ve veřejných debatách. Typicky se projevuje tím, že muž přerušuje ženu, přebírá konverzaci nebo jí snižuje odbornost tím, že jí opakuje něco, co už zná – často bez jakékoli potřeby nebo žádosti o vysvětlení.

Psychologické studie ukazují, že tento jev není jen subjektivní pocit. Výzkum publikovaný v roce 2025 ve spolupráci se Stanford University potvrdil, že tzv. „unresponsive advice“ – tedy rady a vysvětlování, které nejsou žádány a nejsou přizpůsobené posluchači – mají negativní dopad na vnímanou důvěru, respekt a postavení příjemce, obzvláště pokud jde o ženy. Dlouhodobý efekt může vést ke sníženému sebevědomí, pocitu nekompetentnosti a vyšší míře pracovního stresu.

Další studie provedená na University of Cambridge, která sledovala přes 400 zaměstnanců ve firmách různého zaměření, ukázala, že ženy, které často čelí mansplainingu, mají výrazně vyšší tendenci zvažovat odchod z práce. Zároveň se u nich projevovala nižší spokojenost a vyšší míra vyhoření.

Mansplainují jen muži?

Zajímavé je, že mansplaining se nemusí vždy odehrávat jen mezi mužem a ženou – klíčové je spíše vnímání moci a nerovnosti. Studie ukazují, že i ženy mohou mansplainovat – například když se nacházejí v silnější pozici nebo se snaží demonstrovat vlastní autoritu. Přesto je tento fenomén silně genderově podmíněný: podle průzkumu YouGov z roku 2020 až 67 % amerických žen uvedlo, že se s mansplainingem setkaly v pracovním prostředí. A ženy v průměru bývají přerušovány o 33 % častěji než jejich mužští kolegové.

Zajímavý údaj přinesl i americký server NYPost, který uvádí, že průměrná žena ve Spojených státech zažije mansplaining zhruba šestkrát týdně. To už rozhodně není ojedinělý jev, ale strukturovaný model komunikace, který má dlouhodobé důsledky.

Je mansplaining na stejné úrovni jako je gaslighting?

Mansplaining  není nezbytně projev zlých úmyslů. Často je výsledkem podvědomých kulturních vzorců, které muže vedou k tomu, že se cítí oprávněni poskytovat „informace“, i když nejsou vyžádány. Prvním krokem ke změně je proto uvědomění si těchto automatismů – jak na straně těch, kteří mansplainují, tak na straně těch, kdo to přijímají.

Gaslighting je naproti tomu mnohem manipulativnější a psychologicky nebezpečnější forma komunikace. Jde o systematické zpochybňování reality druhého člověka – například větami typu: „To se nikdy nestalo,“ „Přeháníš,“ nebo „Máš jen špatnou paměť.“ Cílem je druhého přimět pochybovat o vlastních pocitech, vnímání nebo paměti. Gaslighting se často objevuje v toxických vztazích a může vést až k narušení psychického zdraví.

Oba jevy mají společné to, že podrývají sebedůvěru a postavení člověka, vůči kterému jsou směřovány. Zatímco mansplaining je často nevědomý projev kulturní nadřazenosti, gaslighting je záměrná taktika manipulace. A zatímco první můžeme v lepším případě vyřešit asertivním nastavením hranic, druhý si často vyžaduje hlubší osobní nebo terapeutickou intervenci.

Jak na mansplaining reagovat?

Reakce na mansplaining může být různá. Někdy postačí klidně říct: „Díky, ale myslím, že tohle znám,“ nebo: „Myslím, že v tomhle tématu mám dost zkušeností.“ Důležité je nevnímat nutnost bránit se jako konfrontaci, ale spíše jako nastavování zdravých komunikačních hranic. V některých institucích se dokonce zavádějí pravidla omezující přerušování nebo dominantní řečnické techniky, aby se podpořila rovnoprávná diskuse.

Mansplaining není jen o jednotlivých situacích, ale o celkovém kulturním klimatu, ve kterém ženy čelí častému zpochybňování svých znalostí a schopností. Jde o součást širšího problému komunikační nerovnosti a skrytého sexismu, který je potřeba otevírat, reflektovat a měnit. Nepopiratelná fakta a výzkumy ukazují, že jde o jev reálný, nikoli přecitlivělou fikci – a že jeho omezení může vést k lepším vztahům, rovnějšímu pracovnímu prostředí i většímu respektu napříč společností.

‍