Autentická výzva #72 - Jan Tuna: Zlo nesílí zlem, ale lidmi, kteří neudělají nic

Na první pohled to vypadá, že se nikdy nezastaví – natáčení, soudy, střihy a pořád nové kauzy. V pozadí toho všeho ale stojí jedno pevné pravidlo: poctivost je jediná cesta, která dává smysl. O tom je i nový díl podcastu Autentická výzva, kde si Lubomír Novohradský povídá s investigativním novinářem Janem Tunou. Společně otevírají témata strachu, karmy, odvahy i svobody, která jsou pro jeho práci klíčová – a která připomínají, že mlčet před nepravostí nikdy není řešením.

‍

                                        🎧Poslechnout/zhédnout 72. epizodu: ZDE!🎧

Kdo je Jan Tuna?

Jan Tuna patří k výrazným osobnostem české novinařiny. Začínal v rádiu, ale do povědomí veřejnosti se dostal především během působení na TV Nova v letech 1997–2006, kde pracoval jako reportér, moderátor i šéfreportér. Od roku 2012 se stal tváří pořadu A DOST!, který si získal širokou pozornost díky nekompromisnímu pohledu na kvalitu potravin a ochranu spotřebitelů.

Dnes stojí za vlastním projektem TUNA VERSUS, v němž formou online videí a reportáží otevírá témata, která se dotýkají každodenního života. Zároveň působí jako jednatel společnosti Tuna Media a dlouhodobě se věnuje veřejným otázkám, které mají přímý dopad na běžné lidi.

‍

        „Svoboda je pro mě největší hodnota. Radši budu žít v džungli, kde nevíš, jestli                  tě někdo nesežere, než v chlívku, kde je smrádek a teploučko.“

                                                                           — J. Tuna

Boží mlýny melou

Někdo jí říká karma, jiný boží mlýny nebo vyšší spravedlnost. Ať už tomu říkáme jakkoli, pointa zůstává stejná: co člověk dělá, to se mu jednou vrátí. Jen to většinou není hned – někdy je potřeba víc času a trpělivosti.

„Jestli v něco opravdu věřím, tak je to karma. Všechno se vrátí. Je to jenom otázka času,“ říká Jan Tuna. Dobře ví, že cesta k výsledku bývá dlouhá a plná překážek.

Jeho práce málokdy přináší okamžitý efekt. Vyžaduje vytrvalost, roky sbírání důkazů a stovky hodin střihu. Přesto má jednoduché pravidlo, které mu dává jistotu: „Za věcmi, které natočím a zveřejním, stojím. Stoprocentně. Mám to ověřené.“

Strach? Kompas, ne brzda

Strach má v životě své místo. Dokáže nás chránit, varovat před riziky a držet na uzdě lehkovážnost. Problém nastává ve chvíli, kdy se z něj stane brzda, která člověka zastaví ještě dřív, než stihne vyrazit. Rozdíl je v tom, jestli ho bereme jako varovný signál, nebo definitivní závěr.

„Hele, já tuhle práci dělám 31 let. Zastrašování, předžalobní výzvy, požadavky na půl milionu… to všechno k tomu patří,“ říká Jan Tuna. Strach podle něj k novinařině patří, ale není důvodem skončit. Naopak – je připomínkou, že téma má váhu. A pak bez okolků dodává: „Kdo se bojí, se*e v síni.“

Pro Tunovu práci je klíčové strach nepřehlížet, ale projít skrz něj. Kdyby se nechal umlčet, mnoho kauz by nikdy nespatřilo světlo světa. A právě v tom je pointa: strach není vypínač, ale kompas, který ukazuje směrem k pravdě, jež by někdo raději nechal skrytou.

Poctivost, práce a kořeny

Rychlá sláva je jako bublina – na chvíli oslní, ale brzy splaskne. Skutečnou hodnotu má řemeslo, vytrvalost a každodenní práce, která člověka drží nohama na zemi. Krátkodobé zkratky mohou lákat, ale bez pevného základu se dříve či později všechno zhroutí.

Jan Tuna začal pracovat už v patnácti. Nic nedostal jen tak zadarmo. „S poctivostí nejdál dojdeš. Je to delší a někdy bolí, ale drží,“ říká. Tahle věta se pro něj stala mottem a vysvětluje, proč se v médiích pohybuje už více než tři dekády.

Když přijde řeč na dnešní zkratky, má jasno: „Influencerské pozlátko je jen dočasné. Skutečný výkon je vidět až ve chvíli, kdy opadne hype.“ Naráží tak na generaci, která vidí luxusní auta a drahé kabelky, ale už ne tu dřinu, bez které opravdové výsledky nevzniknou.

Jeho zkušenost ukazuje jednoduchou pravdu: prorazit může kdokoli, ale vydrží jen ten, kdo má kořeny v poctivé práci.

Svoboda má cenu

Svoboda není o pohodlí, ale o zodpovědnosti. Znamená nést důsledky vlastních rozhodnutí a často i volit cestu, která není nejjednodušší. Jan Tuna proto zůstal na volné noze. Má vlastní produkci, vlastní odpovědnost a odmítá jistoty, které by ho omezovaly. „TikTok nemám… nechci podporovat čínský komunisty,“ říká bez obalu.

Stejně zásadový je i v otázce peněz – pokud nesouhlasí s hodnotami klienta, zakázku nevezme. „Peníze nejsou všechno.“

Média nejsou realita

Zprávy, které sledujeme, nikdy neukazují svět takový, jaký je. Negativní události přitahují pozornost, a proto je jich v médiích nejvíc. Bez schopnosti číst mezi řádky pak snadno podlehneme iluzi, že realita je jen série katastrof. „V televizi vidíme vybočení, ne normál,“ říká Jan Tuna.

Připomíná přístup Pavla Zuny, který v době svého působení u zpráv prosazoval tzv. „sendvičovou“ metodu – vedle nehod a kriminality dostávaly prostor i pozitivní příběhy. Smysl je jasný: když po dálnici projede deset tisíc aut, zprávou budou tři bouračky. Realita se tím ale nestává nebezpečnější.

Volby a odpovědnost: začíná to u nás

Demokracie sama o sobě neexistuje, drží ji lidé. Pokud se přestanou angažovat, začne se pomalu rozpadat – a často si toho nikdo nevšimne, dokud není pozdě. Jan Tuna proto apeluje přímo: choďme k volbám a nenechme se ovládat strachem ani jednoduchými sliby. 

Odpovědnost podle něj začíná u každého jednotlivce – u obyčejných drobností, jako je sehnutí pro odhozenou plechovku, ale i u odvahy postavit se nepoctivosti, když na ni narazíme.

Závěrem

Jan Tuna mluví o novinařině bez přikrášlování – jako o práci, která stojí spoustu času, vytrvalosti a odvahy. Ukazuje, že poctivost a hlas, který nezůstane zticha, mají větší sílu než rychlá senzace. A že svoboda sice není ta nejpohodlnější cesta, ale pořád je tou nejcennější.