„Žila jsem v Bruselu, měla depresi a nevěděla o tom. Pomohla mi hlína,“ říká Marie Riva

Zahrada jako místo, které léčí, uzemňuje a pomáhá nám znovu se napojit sami na sebe. Tak popisuje svou práci zahradní designérka Marie Riva. V nové epizodě podcastu Autentická Výzva se společně noříme do hlíny, rytmu přírody i přítomného bytí. A také do toho, co všechno se může ukrývat za zdánlivě obyčejným koutem zahrady.

Kdo je Marie Riva

Marie Riva je žena, která tvoří zahrady jako prostor pro klid, krásu i vnitřní rovnováhu. Věří, že prostředí, ve kterém žijeme, ovlivňuje naše myšlenky i emoce, a proto navrhuje zahrady tak, aby byly nejen funkční, ale i léčivé. Její práce se neomezuje jen na záhony a keře. Pomáhá lidem znovu se spojit se sebou samými a najít v přírodě oporu. Stojí také za projektem Glamping Riva, útulným místem uprostřed zeleně, kde si můžete odpočinout pod širým nebem. Nabízí osobní setkání v rámci služby VIP Garden Day i online kurz Magická zahrada, ve kterých propojuje péči o zahradu s péčí o duši. Dnes se naplno věnuje své vlastní cestě designérky a průvodkyně, která pomáhá proměnit obyčejný pozemek v místo, kde je radost být.

Když ruce pracují, hlava si odpočine

V době, kdy jsme často zavaleni informacemi a hlava jede na plné obrátky, bývá těžké se opravdu zastavit. Najít způsob, jak se vrátit do těla, do přítomnosti – a znovu se spojit s tím, co je podstatné. Pro zahradní designérku Marii Rivu se tím prostorem stala hlína.

„Baví mě ten přímý kontakt se zemí. S hlínou. Pracovat bez rukavic, opravdu to cítit a být u toho naplno,“ říká v rozhovoru. Dřív se věnovala vedení transformačních seminářů, ale časem jí v tom začala chybět fyzická zkušenost. „Chtěla jsem to víc ukotvit. Nejen lítat v energiích, ale dotknout se něčeho skutečného.“

Zahrada se pro ni nakonec stala odpovědí. „Příroda je náš vůdčí princip. Ukazuje nám, kdy zpomalit. Kdy nechat věci odpočívat.“

Ztráta vnitřního světla

Úzkosti, vyčerpání nebo tichá deprese se často schovávají za slovo „normální“. Práce, tlak, povinnosti, permanentní kolotoč. Člověk má pocit, že takhle to prostě chodí, že není jiná cesta. Až jednoho dne přestane cítit radost i směr.

Tak svou zkušenost popisuje zahradní designérka Marie Riva. „Žila jsem v Bruselu. Práce, stres, kolotoč. Myslela jsem si, že je to běžné. Až zpětně mi došlo, že jsem měla deprese a že jsem ztratila svoje světlo. A že to není v pořádku.“

Zlom nepřišel skrze terapie ani velká rozhodnutí. Proměna začala v obyčejnosti. „Jít do hlíny. Být venku. Cítit se znovu živě.“

Zahrada jako obraz duše

Marie netvoří jen hezké zahrady. Každý návrh je pro ni osobní proces, který začíná soustředěním a vnímáním prostoru i člověka, pro kterého je určený. „Když sedím nad plánem, nepřemýšlím. Nechávám ruku, ať vede. Dělám to ručně, jako automatickou, intuitivní kresbu.“

Tak vzniká místo, které odráží samotného člověka. „Někdy tomu předchází jednoduchá vizualizace. Klient si představí svou zahradu duše. Někdy ji vidí i se mnou – a často se shodneme na detailech, aniž bychom o nich mluvili.“

Výsledkem je prostor, který má přesah. „Nejde jen o rostliny. Jde o to, aby se člověk v té zahradě mohl cítit opravdu sám sebou.“

Zahrada nezačíná u rostlin, ale u člověka

Když se Lubomír zeptá, jakou zahradu by mu navrhla, Marie se jen pousměje. „To bych ti nemohla říct jen tak od stolu,“ odpovídá. Potřebuje být na místě, cítit prostor i člověka, vnímat, co opravdu potřebuje. „Kdybychom se tam spolu prošli, možná by začaly přicházet obrazy. Ale takhle z dálky to nejde.“

Nevytváří zahrady podle šablon. Každý člověk, každé místo si žádá něco jiného. Nejde jen o styl nebo rostliny, ale o to, co má ten druhý v zahradě zažívat. „Neptám se, co se ti líbí. Ptám se, co v tom prostoru chceš cítit.“

Když žena zapomene naslouchat svému tělu

Dnešní doba od žen často vyžaduje, aby byly výkonné, odolné a neúnavné. Aby zvládaly práci, rodinu, vztahy – a přitom se ještě usmívaly. Jenže ženské tělo není stavěné na nepřetržitý výkon. Stejně jako příroda má i žena své cykly, vlny, období růstu i klidu. Když je přehlíží, tělo se dříve nebo později ozve. Únavou, nemocí, nebo třeba jen tichým vnitřním neklidem.

Marie Riva to viděla zblízka. Roky vedla ženské kruhy, kde ženy znovu objevovaly, jaké to je zpomalit. Cítit se. Nepotřebovat důvod k tomu, aby si mohly jen tak sednout a dýchat. „Mnoho žen už ani neví, co jejich tělo vlastně chce. Jsme tak zvyklé tlačit, že ztratíme citlivost,“ říká.

Proto dnes do svých návrhů vkládá víc než jen stromy a květiny. Tvoří prostory, kde si žena může dovolit být. Zastavit se, vydechnout a znovu se slyšet. „Zahrada může být víc než jen místo. Může být prostorem, kde se žena znovu potká sama se sebou,“ říká.

Krása už nestačí. Zahrada musí i vydržet

Dlouhá sucha, horka a výkyvy počasí dnes ovlivňují i to, jak lidé přistupují ke svým zahradám. „Letos mi víc lidí říká, že už nehledají jen krásu. Chtějí zahradu, která vydrží horko, nebude náročná na vodu a bude dávat smysl i do budoucna,“ říká Marie Riva.

Nejde už jen o styl nebo oblíbené rostliny. Důležité je, aby zahrada fungovala v měnících se podmínkách. Marie k tomu dodává, že udržitelná zahrada nemusí být kompromisem mezi estetikou a praktičností. „Nemusíme si vybírat mezi tím, co dobře vypadá, a tím, co dává smysl. Když vycházíme z toho, co dané místo opravdu potřebuje, často zjistíme, že jednoduchá řešení fungují nejlépe.“

A právě v tom je podle ní klíč – pro přírodu i pro člověka. Není potřeba mít všechno dokonalé. Stačí začít s tím, co máme, a tvořit s rozumem, citem a ohledem.

Možná máte jen balkon, pár květináčů, nebo jen chuť něco změnit. Marie Riva ukazuje, že zahrada nemusí být dokonalá ani velká. Důležité je, aby nám dávala smysl – aby byla místem, kde se cítíme dobře. Zahrada není jen o tom, co do ní zasadíme, ale i o tom, co v ní chceme zažívat. Klid, prostor pro sebe, kousek zeleně, kde se dá zpomalit. A právě to může být začátek něčeho důležitého – návratu k tomu, co opravdu potřebujeme.