Autentická výzva #82 – Elen Kovalčíková: „Nejtěžší bylo přiznat si, že už to sama neutáhnu.“

Někdy se únava neozve nahlas. Jen se plíživě usadí v těle, v hlavě a ve vztazích. Člověk funguje dál, pracuje, stará se a usmívá se, přitom má ale pocit, že se mu zevnitř pomalu vytrácí energie i radost. Moderátor Lubomír Novohradský si do nového dílu podcastu Autentická Výzva pozval Elen Kovalčíkovou. Jejich rozhovor je o chvílích, kdy už to takhle dál nejde, a o cestě zpátky k sobě, která nezačíná velkým rozhodnutím, ale upřímným přiznáním.

‍

                                 🎧Poslechnout/zhlédnout 82. epizodu: ZDE!🎧

‍

Kdo je Elen Kovalčíková

Elena Kovalčíková je česká podnikatelka a autorka, která se nebojí propojit svět dravého byznysu s hloubkou lidské duše. Jako tvář projektu SoulAdventure provází lidi na cestě k osobní proměně skrze psaní, workshopy i silné zážitkové aktivity. Její přístup stojí na totální upřímnosti, se kterou ve svých textech i rozhovorech sdílí i vlastní zkušenost s překonáním závislosti. Právě tuhle syrovou životní pravdu dnes využívá jako klíč k tématu duševního zdraví a ukazuje ostatním, že skutečná změna je možná i po těch nejtěžších životních pádech.

‍

„Dlouho jsem si myslela, že vnitřní rozpor je něco, co musím vyřešit. Dnes vím, že                                                           ho můžu unést a žít s ním.“

                                                                 — E. Kovalčíková

Když únava přestane být jen únavou

Vyčerpání dnes bereme jako běžnou součást života. Jsme unavení z práce, z lidí, z informací i z neustálého tlaku na výkon. Často si říkáme, že to přejde, že stačí dovolená nebo pár volných večerů. Jenže někdy únava nemizí. Naopak se prohlubuje a začíná zasahovat do našich emocí, vztahů i myšlení.

Elena popisuje, že u ní to nebyl náhlý zlom, ale postupný proces. „Dlouho jsem to neviděla jako problém. Prostě jsem fungovala, i když jsem cítila, že už nemám energii.“

Postupně se ale přidávaly další signály, jako je podrážděnost, ztráta radosti nebo pocit vnitřního tlaku. „Měla jsem pocit, že pořád musím něco zvládat, být v pohodě, být silná,“ vzpomíná v podcastu Autentická Výzva.

Syndrom vyhoření nezačíná kolapsem

Často si syndrom vyhoření spojujeme s dramatickým zhroucením. Realita je ale mnohem tišší. Přichází nenápadně v podobě dlouhodobého stresu, potlačených emocí a ignorovaných potřeb. Člověk jede na výkon, i když už dávno nemá z čeho brát.

Elena to v rozhovoru s Lubomírem Novohradským popisuje velmi otevřeně: „Nejtěžší bylo přiznat si, že už to sama neutáhnu.“ Přiznání slabosti pro ni nebylo selháním, ale zlomovým bodem. „Měla jsem pocit, že když si řeknu o pomoc, tak to znamená, že jsem něco nezvládla. Dnes to vnímám úplně jinak,“ říká.

Právě tahle změna pohledu od sebekritiky k větší sebelásce byla podle ní klíčová. „Začala jsem si uvědomovat, že nejsem stroj. Že mám právo být unavená, zmatená, smutná.“

Emoce, které jsme se naučili potlačovat

Mnoho z nás vyrůstalo s přesvědčením, že emoce je lepší neukazovat. Nezlobit se, nebrečet, nestěžovat si. Jenže potlačené emoce nezmizí. Zůstávají v těle a postupně se hlásí o slovo skrze únavu, napětí nebo psychické potíže.

Elena vysvětluje, jak důležité pro ni bylo začít emoce vnímat a pojmenovávat. „Dřív jsem spíš přemýšlela, proč se tak cítím špatně a jak to rychle spravit. Dnes se snažím nejdřív zastavit a zeptat se, co vlastně cítím.“

Tento posun od neustálého přemýšlení k větší pozornosti k sobě pomohl i s nadměrným analyzováním věcí. „Když si dovolím emoce prožít, nemusím je pak donekonečna rozebírat v hlavě.“

Vztahy jako zrcadlo našeho vnitřního nastavení

Vyčerpání se neprojevuje jen uvnitř nás, ale i navenek. Ve vztazích býváme podrážděnější, uzavřenější nebo naopak přehnaně vstřícní na úkor sebe. Často se snažíme vyhovět všem, jen ne sobě.

Elena si všimla, že právě vztahy jí začaly nastavovat zrcadlo. „Uvědomila jsem si, že hodně dávám, ale málo říkám, co potřebuju.“ Postupně se učila větší asertivitě a otevřené komunikaci. „Nebyl to žádný radikální krok. Spíš malé věci, jako říct si o čas, o prostor nebo o pochopení.“ Podle ní se tím změnila i kvalita vztahů. „Když jsem začala být upřímnější k sobě, začala jsem být upřímnější i k ostatním.“

Malé kroky místo velkých plánů

V době, kdy se mluví o ranních rutinách a dokonalém nastavení mysli, může být tlak na správný seberozvoj paradoxně další zátěží. Elena zdůrazňuje, že pro ni byla cesta mnohem obyčejnější.

‍„Nepomohly mi žádné velké plány. Spíš malé, konkrétní kroky,“ vysvětluje Lubomíru Novohradskému. Zmiňuje například práci s dechem, vědomé zpomalení nebo lepší spánek. „Začala jsem si víc hlídat, kdy odpočívám a kdy už jen přepínám síly.“ Důležitá byla i změna v myšlení. „Učím se nebýt na sebe tak přísná. Nehodnotit se pořád podle výkonu.“

Závěrem: Návrat k sobě není cíl, ale proces

Rozhovor v podcastu Autentická Výzva nepůsobí jako příběh s jasným happy endem. Spíš jako realistický pohled na cestu, která nekončí jedním rozhodnutím. Vyčerpání, stres i pochybnosti se mohou vracet. Rozdíl je v tom, jak na ně reagujeme. „Dnes už vím, že když se cítím špatně, není to signál, že jsem selhala. Je to informace,“ říká Elena.

‍Je to informace o tom, že je potřeba zpomalit, ztišit se a znovu se spojit se sebou. Možná právě v tom je největší hodnota celého povídání. Nejde o konkrétní tipy, ale o obyčejné lidské sdílení a připomenutí, že spokojený život nevzniká z neustálého tlaku na sebe, ale z postupného učení se být k sobě vnímaví a laskaví.