Autentická výzva #84 – Šárka Kynclová: „Pořád je lepší cítit něco než vůbec nic.“

Většina z nás se bojí velkých životních katastrof, přitom ty nejhlubší rány často vznikají v tichu a osamění. Přesně tento překvapivý pohled na lidskou psychiku a uzdravování přináší průvodkyně duševním zdravím Šárka Kynclová v podcastu Autentická Výzva, kam si ji pozval moderátor Lubomír Novohradský. Přečtěte si shrnutí mimořádně upřímného rozhovoru, který vás provede cestou z vnitřní izolace zpět k pocitu bezpečí a ukáže vám, že ani to nejtěžší břemeno zkrátka nemusíte nést sami.

‍

                               🎧Poslechnout/zhlédnout 84. epizodu: ZDE!🎧

‍

Kdo je Šárka Kynclová

Šárka Kynclová působí jako průvodkyně osobním rozvojem a duševním zdravím, která nestaví jen na suché teorii, ale především na vlastní odžité zkušenosti s vnitřní bolestí a hledáním sebe sama. Klientům pomáhá v online prostředí rozklíčovat jejich emoce a opakující se životní vzorce, a to zejména pomocí metody Internal Family Systems (IFS), jež vnímá lidskou psychiku jako pestrou mozaiku různých částí.

Svou odbornost opírá o magisterský titul z australské univerzity i intenzivní výcviky u uznávaných zahraničních expertů. Propojuje tak více než deset let praxe s mindfulness a prací s traumatem do srozumitelných individuálních sezení nebo kurzů, jejichž hlavní cíl je jasný. Chce zkrátka lidem ukázat cestu, jak se cítit znovu dobře ve vlastním životě, ve vztazích a hlavně sami se sebou.

Trauma není jen událost, ale samota po ní

Většina z nás má trauma spojené s obrovskou katastrofou. Odbornice Šárka Kynclová ale v rozhovoru nabízí překvapivý pohled: „Trauma jako takové se děje v izolaci vždycky.“ Znamená to, že samotný děsivý zážitek nás často nepoznamená tolik, jako ten moment, kdy na tu obrovskou bolest nebo strach zůstaneme bez pomoci úplně sami.

A právě díky tomuto vysvětlení najednou dává smysl, proč nás může hluboce zasáhnout i zdánlivě nenápadná situace – například když se dítě vyděsí nebo se dospělý svěří s těžkým zážitkem a okolí to odbyde pouhým „to přejde“. Náš vnitřní stres se v tu chvíli neuloží jen jako vzpomínka na šok, ale jako mrazivá zkušenost, že jsme na bolest opuštění. „Nejde ani o to, co se nám stane, ale o to, že potom jsme na to sami,“ shrnuje Šárka.

Jak zkrotit vnitřní démony

Znáte ten pocit, kdy vybuchnete vzteky a pak si vyčítáte, že to nejste vy? Šárka vysvětluje, že člověk je mozaikou různých částí a uvědomit si, že náš křik není celá naše identita, je prvním krokem k hojení. Oddělení od vnitřních démonů nám dává prostor je pozorovat jako obranný mechanismus, pod kterým se často skrývá hlubší bolest. Skutečná úleva ale nepřichází tím, že se těchto částí zbavíme. Musíme je k sobě naopak pozvat, s láskou je vyslechnout a pochopit, proč v nás jsou.

Cesta k sobě začíná trpělivostí a laskavostí. Není to rychlá záplata, proto je důležité na sebe nespěchat. Šárka si sama prošla temným obdobím, ale právě díky odstupu dokázala pochopit, že své stíny nemusí potlačovat. Hojení startuje ve chvíli, kdy přestaneme hodnotit a začneme své prožívání vnímat s hlubokým soucitem. Právě tato akceptace a ochota naslouchat vlastní bolesti uvolňují vnitřní napětí a přinášejí opravdovou proměnu.

Dědíme strach?

Zamysleli jste se někdy nad tím, proč si v sobě jako společnost neseme takovou nedůvěru k autoritám? Odpověď může ležet hlouběji, než tušíme. Vědci při slavném experimentu naučili myši bát se vůně třešňových květů tím, že ji spojili s mírným šokem. Fascinující – a trochu děsivé – bylo, že stejnou paniku z této vůně pak měly i další generace myší, které šok nikdy nezažily. Náš systém si zkrátka umí trauma a strach předávat dál.

U lidí to naštěstí nefunguje jako přes kopírák a obrovskou roli hraje to, v čem vyrůstáme a jaké vztahy si tvoříme. Nejsme jen bezmocnými oběťmi rodinné zátěže. Šárka Kynclová nabízí mnohem optimističtější pohled, podle kterého můžeme předávání rodinných traumat zastavit: „Záleží jenom na nás, po tom, jaké bezpečí vlastně zažijeme během toho života“. Pokud tedy v dospělosti najdeme a vytvoříme bezpečné prostředí, můžeme tenhle začarovaný kruh nadobro přetnout a vzorec proměnit.

Proč milujeme reality show a bojíme se chyb

Dalším obrovským strašákem, který nás paralyzuje, jsou chyby. Šárka ale připomíná nesmírně osvobozující fakt: „Je strašně důležité si dovolit udělat chybu a je to i nemožný neudělat chybu.“ Způsob, jakým chyby vnímáme, nás formuje už od školy. Hostka vzpomíná na australský vzdělávací systém: „V Australii to bylo spíš jako o projektech… musíš prokázat to, co umíš tím, že něco vytvoříš.“ Z chyby se tam nestává ostuda zapsaná červenou propiskou, ale cenná informace na cestě k cíli.

A když už jsme u emocí – proč nás vlastně tak magicky přitahuje drama, Matějská pouť nebo vztahové reality show jako Love Island? Na otázku, proč tolik vyhledáváme adrenalin, hostka nejprve odpovídá s odzbrojující upřímností: „Moje odpověď je: nevím.“ Vzápětí ale přidává postřeh: „Pořád je lepší cítit něco než vůbec nic.“ Když je náš život přehlcený, nebo naopak osamělý a otupělý, nervový systém zkrátka hledá šok, aby se ujistil, že ještě žije. V bezpečnější formě si zapneme televizi, v té horší si vytvoříme toxický vztah. Skutečným řešením přitom není hledat další drama, ale obyčejnou lidskou blízkost. Jak totiž Šárka uzavírá: „My nemáme všechno zvládat sami.“

Závěrem

Uzdravování zkrátka nezačíná tehdy, když vymažeme všechny své chyby a přestaneme cítit strach. Začíná ve chvíli, kdy přestaneme s vlastními stíny bojovat v absolutní izolaci a dovolíme si přijmout pomoc. Protože i ta nejtěžší životní tíha ztratí svou ničivou sílu, jakmile ji máme s kým bezpečně sdílet.