Podcast-Autentická Výzva
86. epizoda

Autentická výzva #86 – Miroslava Janičatová: „Přestaneš sám sebe tolik potlačovat a začneš být ty.“

14.4.2026
Autor:
Bára

Navenek fungujeme na sto procent a držíme zběsilé tempo. Uvnitř ale často cítíme, že ztrácíme kontakt sami se sebou. Tlak na neustálý výkon nás totiž snadno odpojí od našich skutečných emocí a především od vlastního těla. Jak z tohoto kolotoče vystoupit a znovu se nacítit na to, co doopravdy potřebujeme? O tom se rozpovídala Miroslava „Mira“ Janičatová v talkshow Autentické výzvy s Lubomírem Novohradským. Pořad se vůbec poprvé konal naživo před publikem a v naprosto jedinečné atmosféře ukázal, proč skutečná autenticita nezačíná v hlavě, ale právě v těle.

                               🎧Poslechnout/zhlédnout 86. epizodu: ZDE!🎧

Kdo je Miroslava „Mira“ Janičatová?

Miroslava Janičatová, která vystupuje i pod uměleckým jménem MIRAAJA, je terapeutka a průvodkyně vědomým tancem. Naplno se věnuje práci s tělem, dechem a potlačenými emocemi. Její hlavní doménou je takzvaná léčba pohybem – přístup, který do jednoho celku spojuje spontánní volný tanec a meditaci.

Jejím cílem není učit lidi přesné kroky. Naopak jim pomáhá vypnout hlavu, pustit neustálou kontrolu a dovolit tělu, ať se hýbe naprosto přirozeně. Z pohybu tak tvoří silný nástroj pro uvolnění každodenního stresu a bezpečný návrat k vlastní intuici.

Své zkušenosti nepředává jen na pravidelných setkáních v Praze, ale vystupuje také na nejrůznějších festivalech zaměřených na osobní rozvoj.

Stres: proč je tak těžké zpomalit a povolit

Mnoho lidí touží po uvolnění, ale když mají opravdu zpomalit, objeví se stud, nejistota nebo pocit, že nevědí, co si bez neustálého výkonu počít. Stres a napětí si totiž často neseme tak dlouho, až je začneme brát jako normální součást života. Právě proto pro nás bývá tak těžké jen na chvíli povolit a být víc sami se sebou.

Mira v rozhovoru vysvětluje, že právě tady může pomoct vědomý pohyb. Nevnímá ho jen jako spontánní tanec nebo zábavu, ale spíš jako „pohybovou medicínu“, která člověku pomáhá vrátit se k sobě, uvolnit tělo i hlavu a nepřetížit nervový systém. „Je to takový čas, kdy máš prostor sám na sebe, možnost uvolnit se v dnešním světě, kdy jsme dost zahlcení a jedeme na výkon a v rychlosti.“

Odborný přehled publikovaný v roce 2024 v časopise Heliyon zároveň naznačuje, že tanečně-pohybové přístupy mohou podporovat emoční regulaci a pomáhat lidem lépe pracovat s vnitřním napětím.

Emoce nejsou slabost, ale cesta k větší vnitřní síle

Ve společnosti stále přežívá mýtus, že skutečná síla znamená hlavně výdrž. Zkrátka zatnout zuby, nikoho neobtěžovat a zvládnout úplně všechno sám. U mužů je tohle téma možná ještě o poznání vyhrocenější. Mluvit o emocích, vlastní intuici nebo o potřebě pomoci se totiž příliš dlouho bralo jako slabost.

Ani dlouhodobé potlačování emocí přitom nemusí být známkou větší odolnosti. Přehledová studie v časopise Health Psychology Review ukazuje, že potlačování emocí může souviset se silnější fyziologickou reakcí na stres.

Mira to otevřeně řeší i s muži, kteří pravidelně chodí na její lekce. Zmiňuje, že mezi nimi nechybí ani manažeři, které tam přivádí jasná potřeba uvolnit nahromaděné napětí a stres. Jak sama vysvětluje, ne každému vyhovuje zvedat činky ve fitku, boxovat nebo běhat. Někdo se prostě potřebuje uvolnit spíše skrze hudbu a pohyb. Až když proběhne tahle očista, dokáže se podle ní člověk mnohem lépe napojit na své pocity.

„Je dobře, že se o tom mluví, že si tohle můžete dovolit být pořád ve své síle, ale přitom mít emoce,“ říká.

Syndrom vyhoření začíná tam, kde si neumíme říct o pomoc

Dalším velkým tématem dnešní doby je pocit, že na všechno musíme zkrátka stačit sami. V práci, ve vztazích i v běžném životě. Pro spoustu lidí je nesmírně těžké říct si o pomoc, protože to podvědomě vnímají jako osobní selhání nebo projev slabosti. Jenže právě tohle zarputilé nastavení bývá tou nejkratší cestou k přetížení, osamělosti a syndromu vyhoření.

Není divu, že přímo z publika padla otázka, zda dokáže její metoda pomoct lidem i s tímto vnitřním blokem. Mira potvrdila, že ano. Skupinové lekce a workshopy totiž podle ní nevytvářejí jen bezpečný prostor pro kontakt se sebou. Dávají lidem také cennou zkušenost, že mohou být plnohodnotnou součástí skupiny, a přitom zůstat stoprocentně sví.

„To je podle mě ta největší medicína toho, že můžeš být sám sebou autentický a přitom máš pocit, že někam patříš, že na to nejseš sám na svoje témata,“ dodává Mira.

Sebeláska a vztahy začínají kontaktem se sebou

Celým rozhovorem se prolíná jedna zásadní myšlenka: člověk nemusí být bezchybný, aby dokázal vést druhé. Nemusí hrát neustále siláka, aby si udržel pevnou půdu pod nohama. A už vůbec se nemusí odstřihnout od vlastních emocí, jen aby obstál v náročné práci, ve vztazích a v každodenním životě.

Často totiž hledáme univerzální návody na štěstí v chytrých knihách a čekáme, že nám někdo zvenčí poradí, jak žít líp. Mira na to jde ale z úplně jiného konce. Neučí nás žádné složité techniky, jak se stát dokonalejšími. Naopak nám ukazuje, jak se znovu napojit na to, co už dávno víme, a začít důvěřovat vlastní intuici. „Ty klíče máš sám v sobě. Nikdo tě líp nezná než ty samotný.“

Závěrem

Možná je na čase přestat brát odpočinek a návrat k sobě jako jen další vyčerpávající položku na našem nekonečném to-do listu. Skutečná úleva totiž nepřichází s dalším splněným cílem, ale s odvahou na chvíli úplně zastavit. Dovolit si nedělat nic, jen dýchat, vnímat své tělo a přijmout fakt, že sundat masku neprůstřelného tvrďáka nás nedělá slabšími.

Zdroje:

Pubmed

National Library of Medicine